Milujte se s otevřenýma očima (ukážka)

Bylo rozhodnuto – naučím se tančit tango. Bylo v tom něco víc, musela jsem se naučit tančit tango. A tentokrát jsem svou velkou touhu, uskrblenou po tolika letech neplodných snah (od prvních žvatlavých slůvek s otcem až k oněm přelétavým snahám plným marných iluzí, které jsem podnikala s pomocí obětavých, náhodně vybraných „dobrovolníků“). A protože jsem tentokrát byla skutečně připravena dojít až na konec, první, co bylo potřeba, bylo zúčastnit se pořádných, tedy opravdových kurzů (s profesorem a vším ostatním, co k tomu patří). Plná odhodlání a vůle jsem si obula botky na podpatku, navlékla na sebe novou sukni a s nejzářivějším úsměvem, jaký jsem dokázala na své tváři vykouzlit, jsem vplula do tanečního sálu, který mi doporučily kamarádky.

Ale mít najednou tolik štěstí je stejně nemožné jako dosáhnout dokonalosti. Jako vždycky… něco chybělo. Rozhlížela jsem, pak znovu, hledala jsem, ale stejně jsem nakonec byla nucena smířit se s nevyhnutelnou realitou, která se naskýtala mému pohledu: na pětadvacet žen tam byli čtyři muži.

Nebyla jsem vůbec připravena na to, že by se moje vůle měla ještě jednou přemoci a vzepnout se. Vrhla jsem se na parket rozhodnutá vyrvat kterékoli z přítomných čtyřiadvaceti žen jednu ze čtyř uháněných obětí. Ať jsem se snažila sebevíc a vysílala své nejkouzelnější úsměvy, stejně jsem během celé hodiny dokázala polapit jen jediného tanečníka, a to na ubohých pět minut. Tímhle tempem bych se naučila jednu figuru tak za dva roky (a to jedině v případě, že by už na parket nepřibyly žádné další zájemkyně). Právě tehdy se mi rozbřesklo v hlavě a najednou mi to bylo úplně jasné. Nač mám doma manžela?!

Poté, co jsem zapojila své nejosvědčenější a nejpropracovanější úskoky manipulativně-svádivého typu, podařilo se mi ho dostat na hodinu tance. A to nejlepší a nejneuvěřitelnější ze všeho bylo… že se mu to líbilo!

První lekce

„První, co je třeba se při tangu naučit, je objetí,“ sdělil nám náš profesor Julio Horacio Martinéz.

Myslela jsem si, že to nebude nic těžkého, vždyť objímání je gesto, které všichni každodenně a spontánně provádíme. Je to něco přirozeného. Ale kdepak. Jak to vypadá, objetí při tangu v sobě skrývá něco mnohem závažnějšího.

„Při tangu musí těla tanečníků opisovat okruh, a přitom každé vytváří protichůdné napětí. Paže musí být pevná, ale nesmí tlačit. Nohy udržují kontakt, ale nesmějí si bránit v pohybu ani se plést. Mějte na paměti, že při tomto tanci se rovnováha nepřenáší, ale udržuje se neustále uprostřed zad. Jedině tak se nevychýlíte z rovnováhy. Musíte se naučit společně komunikovat, abyste si mohli oba tanec vychutnat.“

Můj muž mě tedy vzal do náručí, jednou rukou mě uchopil v pase a druhou podržel moji ruku pevně ve výši, aby mi poskytl oporu. Nohy měl přitom těsně u sebe. Až sem to bylo bezchybné… teoreticky. Kvůli tomu, jak dokonalý předváděl stoj spatný a jak mě držel v pase, jsem visela ve vzduchu a nemohla pohnout nohama, a ta jeho pevná paže… Byla tak pevná, že mi drtila prsty jako sevřené kleště.

„Vaše ruka musí klást odpor, jinak budete mít pocit, že vás ten druhý k něčemu tlačí. Tančit s kusem třesoucího se sulcu se prostě nedá, i kdyby měl tvar ženské.“

Takže já byla „kus sulcu ve tvaru ženské“. Přesně takhle to profesor řekl… A tím hodina skončila.

Druhá lekce

„Dnes se naučíme základní krok, který má osm pozic. Vidíte? První, druhá, třetí, čtvrtá, pátá… Na pátou musí žena přenést celou váhu těla na pravou nohu, takže tou samou nohou – a se změnou těžiště – vykročí a pokračujeme: šestá, sedmá a osmá… Jasné?“

Všichni tvrdíme, že ano (ovšem ne bez jistých rozpaků) a začínáme tančit: první druhá, třetí, čtvrtá… První druhá, třetí čtvrtá, pátá… Nic! Nepovedlo se. Manžel mě začal obviňovat, že jsem vykročila na šestou pozici levou nohou, ale už nechce slyšet, že ji měl zkříženou vpředu.

„Málem jsi mě porazil!“

„Ne, tos byla ty, kdo necouvl.“

„Jak bych asi tak mohla couvnout, když mám nohu ve vzduchu?“

„No, ty ostatní to tak dělají…“

„Jasně, ty ostatní to tak dělají, protože jejich partneři je správně vedou.“

Přiblížil se k nám profesor a naklonil se k manželovi: „Musíte mít neustále na paměti, kde má vaše partnerka těžiště, jinak nebude moct udělat další krok. Podívejte: první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá a osmá. Vidíte?“

Je nádherné tančit s někým, s nímž se shodnete! Musela jsem si přiznat, že s manželem jsem se cítila bezmocná a jeho omezené možnosti jsem kladla za vinu sama sobě, aniž bych si připustila, že držet s ním krok bylo zhola nemožné.

Třetí lekce

„Dnes budeme trénovat jednotlivé fáze základního kroku. Při osmém jsou dvě doby – vstupní a výstupní, a to jak pro muže, tak pro ženu. Kroky se provádějí kolem partnera. Tanečník se může rozhodnout, zda se vydá na plochu krokovými variacemi nebo zda je doprovodí ještě jinými pohyby.“

Konečně přišlo to, na co jsem se tak těšila, to půvabné, elegantní a smyslné nakrucování… Vyrážím, odpoutávám se, vyrážím… Co se děje? Najednou máme oba co dělat, abychom se udrželi na nohou a neupadli, máme od sebe odstup dobré čtyři metry a naše pohyby nemají s vysněnou elegancí a smyslností ani za mák společného.

„Co to tady vyvádíte?“ objevil se u nás znenadání Julio. „Chcete přece tančit tango, a ne trénovat na zápasníky suma. Pojdte,“ řekl manželovi. „Teď se postavím na místo vaší partnerky a předvedu vám, co děláte. Vidíte? Když mi nedáte dost prostoru, tak si ho musím nějakým způsobem udělat, takže se vzdálím a…“

Čtvrtá lekce

Přestože se už víceméně dokážeme pohybovat společně, stojí nás spoustu námahy sladit navzájem své pohyby. Po tvrdém úsilí proloženém jednou přestávkou se nám podařilo tančit trochu souvisle, ale po několika tvrdě vydřených krocích, zase zakopávám o jeho nohy (anebo to byl on, kdo klopýtl, už ani nevím). Ať už je to, jak chce, manžel mě obvinil, že jsem neposlouchala, co říkal, a že si pořád dělám, co chci. Namítám, že nevím, co po mně chce. Zdá se ale, že ani on mi nerozumí…

Znovu se k nám přiblížil Julio, aby si promluvil s manželem. Copak jsme v celém sále jediný pár, kterému to nejde? „Když jí chcete něco sdělit, nejdřív ji musíte kontaktovat, přitáhnout její pozornost. V opačném případě ji překvapíte a zaskočíte, takže propadne nejistotě a nepochopí, co chcete. Ukážeme si to při tanci. Podívejte! Nejdřív najdete její nohu a zastavíte ji, teprve potom následuje pohyb. Jestli se s partnerkou předtím nedomluvíte, sotva asi uhádne, co po ní chcete. Je to podobné, jako když si s ní chcete normálně povídat, taky jí nejdřív zavoláte, a teprve když naslouchá, začnete jí něco sdělovat. Jinak budete muset řvát, aby vás vnímala. Je to úplně totéž. A vy,“ obrátil se na mě, „si zapamatujte, že když vás zavolá, musíte se zastavit a poslouchat. Pokud ne, tak na vás začne hulákat, abyste slyšela. A kdyby to bylo při tanci, tak by padla rána. Ukážu vám to. Přiblížím svoji nohu k té vaší, ta se zastaví, aby poslouchala. Udělám pohyb a čekám, že mi vaše noha odpoví. Nezapomeňte na to: tančit znamená vést dialog, ne prosazovat svůj názor. Jeden promluví, a až ho druhý vyslechne, odpoví mu. Pozor! Jedině až ho vyslechne. V tangu totiž – stejně jako v životě – nikdy nebudu moci odpovědět tomu druhému, když si nedám tu práci a nevyslechnu ho a budu jen předpokládat, že vím, co mi chtěl říct. To ale pohřbí skutečný dialog a zbude jen monolog. Právě tohle děláte, a proto vám tango nejde. Je to partnerský tanec, kdy každý improvizuje, ovšem ve shodě s pohyby toho druhého.“

Pátá lekce

Dneska se mi vůbec nechtělo jít na hodinu. Abych byla upřímná, neměla jsem chuť jít vůbec nikam. Nechápu, co se stalo, ale cítím, že se náš vztah rozpadá. Už nějakou dobu se kvůli všemu hádáme a nejsme žádným způsobem schopní dospět k tomu, abychom si promluvili o tom, co se děje. Vzájemné výčitky neberou konce a brání nám v dialogu. Je to, jako kdyby každý z nás mluvil jiným jazykem a mezi námi ležel nepřekonatelný prostor plný nevraživosti a lhostejnosti.

To ticho mezi námi – vůbec nevím, kdy a jak to začalo, ale je pořád větší a větší a připadá mi, že se ho nedokážu zbavit, překonat ho. Nikdy bych si nepomyslela, že po tolika letech důvěrné blízkosti a společného života přijde chvíle, kdy ještě budeme spolu, ale už se nedokážeme domluvit.

Raději jsem se tedy převlékla a šla na hodinu tance, protože mi to pořád leželo v hlavě a nikam to nevedlo. Kdybychom zůstali sami doma, stane se to odcizení ještě nesnesitelnějším.

„Dnes se nebudeme učit žádné nové kroky. Je důležité, abyste si uvědomovali, co děláte. Jestli neporozumíte, co znamená tančit tango, jestli nepochopíte jeho smysl, naučíte se sice dělat ty správné kroky a figury, ale nebudete tančit tango. Tango je tanec, kde se partneři objímají. Není to pevný stisk, nýbrž uzavřené držení. Objímat znamená nabízet s otevřenou náručí a ten, kdo se otevírá tomu druhému s rukama dokořán, přijímá celým svým tělem. Takhle spojeni se stáváte nedílnými součástmi celku, který se pohybuje v prostoru. Ovšem ne v ledajakém. Ten prostor totiž vytváříte vy dva. Jak se uvádí v metodice Dinzel (podle Rudolfa a jeho ženy Glorie Dinzelových), kteří tuhle metodu výuky tanga zavedli a proslavili: „Tango popírá matematické zásady, protože jedna a jedna nejsou dvě, ale zase jedna, tedy pár, anebo tři – on, ona a třetí rozměr. Jeden nebo tři, ale nikdy ne dva!“

Je to skutečný milostný dialog dvou těl, kdy se jeden i druhý prosazují a předvádějí a kdy také nastávají chvíle ticha. Ticho je nevyhnutelnou součástí dialogu, a pokud chceme, dokáže ho obohatit, nikdy ale ne zrušit. V dialogu se mohou vyjadřovat oba, protože když jeden převezme iniciativu prvního pohybu, pak je následující pohyb odpovědí – ať už je vyjádřena rychlostí, směrem či šíří. Proto je nezbytné naučit se prožívat i chybu jako případné obohacení.

Kdyby tomu tak nebylo, tango by neexistovalo. Když vám to nepůjde, nenechte se odradit. Snažte se navázat kontakt s partnerem a tvořit společně. Konečně tango je i určitý způsob, jak poznat sebe sama, protože stejně jako v našich ostatních vztazích – ať už jde o přítele, milence nebo otce – poznám svoje klady i zápory z reakcí druhého člověka. Stejně tak mohu být při tangu ochránce nebo ten, koho je třeba chránit; ten, kdo ovládá, anebo ovládaný. Mohu být nekonečně něžný i divoký anebo směsí obého. A můj partner je tady proto, aby mi to vše ukázal. Všechno to, co jsem vám řekl, není vůbec snadné, ale jedině když to pochopíte, budete moci tančit. A navíc každý den jinak – někdy vášnivě a divoce, jindy něžně anebo jako v opravdové extázi… ale je jisté, že budete tančit dál.“

Když jsme se vraceli domů, Juliova slova mi pořád zněla v uších. Jako by se jeho věty změnily v postavičky tanečníků a ti teď kroužili v mé hlavě, úplně z ní vytěsnili všechno ostatní a začali všemu dávat smysl. „Objetí není pevný stisk, nýbrž zadržení… Prožívati chybu jako obohacení… Pokud mu nedám dost prostoru, vezme si ho sám… Můj partner je tady proto, aby mi ukázal, jaký jsem… Setkání je dialog, ne prosazení sebe sama, dialog znamená naslouchat druhému, ne předpokládat, objetí znamená dát druhému prostor, ne ho polapit; tango znamená vést dialog, tedy rozmlouvat, rozmlouvat, rozmlouvat…“

* * *

Dnes si znovu čtu tyhle staré zápisky, které jsem objevila v zásuvce jedné skříňky zapomenuté po stěhování ve sklepě. Jak už je to dávno! Deset let? Ano, myslím, že to odpovídá. Tenkrát jsme spolu byli necelé dva roky od svatby a prožívali dost těžké období. Teď už jsme spolu dvanáct let. Krizi jsme ustáli a oba jsme se naučili – vážně jsme se to museli naučit – jak spolu žít, stejně jako jsme se učili tančit tango.

Čtu a poslouchám hudbu a můj muž mezitím pracuje na zahradě, něco tam upravuje. Nejspíš už končí.

Vidím, jak vchází do domu.

Teď hrají Danzarín.

„Co děláš?“ ” zeptám se ho.

„Právě myslím na to, jak rád bych tě objímal… Nedáme si jedno tango, zlato?“

* * *

Julia Atanasópulo García

 

Navrhnite úpravu