Stránka z deníku Marisol Machado
V pokoji Aristova života byly dveře, kterými nikdy neprošel.
Věděl o nich.
Ale předpokládal, že jsou zamčené.
Nikdy nezkusil vzít za kliku.
Ty dveře ovšem zamčené nebyly, pouze zavřené.
Jednoho dne si uvědomil, že nedělá nic jiného, než že přestavuje nábytek v obýváku a přenáší věci z místa na místo.
Mohlo by to tak pokračovat donekonečna.
Kdyby se nic nezměnilo, jednoho dne by měl na náhrobku napsáno: „Zde odpočívá Aristo Joyce. Zemřel na nudu, jednotvárnost a samotu.“
Téhož dne však za těmi dveřmi něco zaslechl.
Že by ženský hlas?
A taneční hudbu?
Přišlo mu, že zaslechl zaklepání na dveře.
Zkusil kliku.
Dveře se otevřely.
A stála jsem tam já – v tančírně Century.
Připravená tančit.
Aristo sa těma dveřmi už nikdy nevrátil.
Od té doby se vůbec na různé dveře díval úplně jinak.
Když přišel k nějakým zavřeným dveřím, vždycky zkusil kliku.
A já?
Já dveře také otvírám… ale vždycky napřed zaklepu.