Dveře
Il Bistro je italská restaurace schovaná pod tržnicí na Pike Place v centru Seattlu. Otevřeli ji v roce 1975. Interiér v evropském stylu: tmavé dřevo, bílé ubrusy, útulná zákoutí, osvětlení zajišťují svíčky, jednoznačně romantické. Také že se Il Bistro pyšní tím, že z anket vychází coby nejromantičtější restaurace v Seattlu.
Mně ovšem o romantiku nešlo. Já si prostě šel dát oblíbené jídlo do své oblíbené restaurace. Sám jsem tam přišel a sám jsem pak šel domů. Vystačil jsem si s večeří, obsluhou a tím prostředím. Netušil jsem, že se budu vracet tanečním krokem. Tedy v duchu.
Do Il Bistra jsem dorazil ve chvíli, kdy už najedení lidé odcházeli a v baru se scházela úplně jiná klientela. Trousili se tam krásné ženy a muži, mnozí přicházeli jednotlivě. A všichni měli menší tašku. Mezitím už v horní jídelně sklízeli stoly a židle, aby místnost vyprázdnili. Zeptal jsem se na to číšníka. „Dneska bude tango,“ řekl mi.
O tangu jsem věděl jen to, co jsem někdy viděl na pódiu, v kině a televizi. Tango na Broadwayi. Tango honosné. Při takovém představení sebou oflitrovaní tanečníci házeli jak nadržení akrobati. A to nastane tady? V Il Bistru? Dneska? Nikde jsem neviděl žádné účinkující. Jen pány v obleku a s kravatou a ženy na vysokých podpatcích a v nabíraných šatech – družili se u baru. Všiml jsem si, že si všichni objednali šampaňské.
Se sklenkou vína jsem se přesunul do jídelny, teď z ní byl taneční parket. Sedl jsem si na židli u stěny a čekal, co se bude dít. Ozvala se hudba a první zákazníci se odlepili od baru. Muži i ženy odcházeli do tančírny a sedali si, aby se prezuli do tangových bot (proto ty tašky). Pak seděli a konverzovali, hudba hrála. Všiml jsem si, že ženy většinou seděly na jedné straně místnosti a muži na druhé.
A potom… potom se stal zázrak, snad nějaký signál, který jsem nezachytil: ti lidé vstali, popošli dopředu, setkali se na parketu a něco si řekli. Místností se linula hudba a dvojice se držely a tančily, tančily… A já tam seděl… jako u vytržení. Ocitl jsem se ve filmu. Ve snu. V pohádce.
Celý život jsem zdatným a nadšeným tanečníkem. Jedinkrát jsem nebyl na tancovačce, kde bych nevstal a nezapojil se: two–step, valčík, polka, rumba, jitterbug, swing, dokonce i řecké tance, tancoval jsem úplně všechno, všechno jsem uměl nebo jsem rychle pochopil, jak předstírat, že to umím. Jenže… tohle tango… ? Já? Tak to ne.
Hudba, obřadnost, styl… Vášnivá energie… Ženy mají hlavu pod partnerovou bradou a oči zavřené, ladné pohyby jejich nohou… Muži se s partnerkami pohybují zlehka a sebevědomě, synchronně s ostatními – proti směru hodinových ručiček… Já? Tak to ne.
Jen párkrát v životě jsem se nezmohl na slovo. Toto byla právě taková chvíle. Nevěděl jsem, co říct a komu to říct. Nezbývalo mi než si říkat v duchu: Tohleto chci. Chci se naučit tango. Chci být součástí tohoto světa. Objevily se nečekaně dveře ve zdi nekonečných možností. Vzal jsem za kliku a zjistil, že není zamčeno. A najednou jsem s jistotou věděl, že se to naučit dokážu. Ovšem! A šel jsem domů, tanečním krokem. Tedy, jen jsem si to představoval.
Netušil jsem, že o rok později budu zapsaný v tangové akademii v Buenos Aires, v Argentině.
Já? Tango? Ovšem.