Vzpomínky na jedno dobrodružství (ukážka 2)

Ukážka z knihy Robert Fulghum: Vzpomínky na jedno dobrodružství.

Posedlost tangem (str. 20)

Co že ten rostoucí tangový sen hnalo dál?

Odpověď: Postoj vyjádřený v následujícím textu, který jsem napsal během roku, kdy jsem se v Seattlu chystal na argentinské dobrodružství.
Ten text jsem si pak vzal s sebou do Buenos Aires – abych si ho při pochybnostech znovu a znovu četl...

Pamatujete si na film Horečka sobotní noci?
Pamatujete, jak si John Travolta vykračoval po ulici – či spíš tak trochu tancoval?
A jak vstoupil na taneční parket?
Nabitý energií, pulzující životem... plemenný hřebec s chvějícími se nozdrami!
Muži o krok ustoupili. Ženy oddychovaly, vlnily se do rytmu, měly orosené čelo. Když John začal předvádět ty svoje diskotékové pohyby, tak se hudba i lidi zbláznili.
Ten to tedy měl v krvi!
Jeho stylem bylo disco.
A mým bude tango.
Tango není disco.
Je mi to jedno.

Jestliže zdvihám rukavici hozenou argentinským tangem, pak mi jde o stejný efekt, jaký měl film Horečka sobotní noci.
Jde mi o ten dojem, který udělám.
Jde mi o postoj, který bude cítit ve vzduchu.
Chci, aby lidi – až přijdu na milongu a přezuju se – o krok vyděšeně ustoupili, aby cítili respekt.
Už je tady! Ježišmarjá! Señor Fuljumero! Největší milonguero osobně! Má to v krvi!
Ženy se postaví do fronty, aby si se mnou mohly zatančit.

Moc pravděpodobné to není, říkáte si. Jsem bělovlasý sedmdesátník a marně ze všech sil zatahuju panděro.
V davu se určitě ozve šepot.
Proč už tu zas otravuje?
Muži se ušklíbnou, ženy se hromadně odeberou na toaletu. Barmani zavolají policii nebo aspoň ochranku.
Jen do mě. Klidně se mi smějte.
Záleží mi na tom?Señor Fuljumero, classico tanguero (tanečník klasického tanga), už vyrazil.

No jo... rozechvět chřípí zatím dokážu v pohodě.
Taky mám oblek, boty, a dokonce klobouk.
Taneční hodiny jaksi pokračují...
A když se objevím na večerní milonze, tak ani ze sálu nikdo neutíká.
Hlavně je třeba působit dojmem, že možná víte, co děláte, a přinejmenším to mi teda jde.
Dokonce už mě ženy žádají o tanec.
Tak dobře... jedna žena. Krásou neobdařená, avšak oflitrovaná starší dáma s toxickým dechem, která jako by byla na úplně každé tancovačce, kde se objevím.

Možná to s tím rozechvělým chřípím přeháním.
Tango není nic pro sraby a bábovky.
Tango vyžaduje vytrvalost, dobrou kondici a schopnost nespadnout při rychlých, elegantních pohybech.
Tango se obvykle začíná tancovat tak hodinu před půlnocí, končí se v pět ráno. Pro mě je to něco zcela nověho – musím ze sebe udělat sovu.
Připomíná mi to hudební změnu časového pásma.

Mým dětem je mé počínání trapné. O tom, jak trávím čas, se mnou nemluví. Je jim to jasné. Jenže oni jsou vesměs srabi a bábovky středního věku. Nikdy se nepídí po podrobnostech.
Nanejvýš si to můžou představovat.
„A co teď dělá táta?“
„No, zrovna je posedlej hodinama tanga – třikrát týdně je ve městě do tří do rána.“
„Začal blbnout? Je to senilita?“
„Nevíme, ale trochu ulítává.“

A co má být?
Co je špatného na „ulítávání“?
Ulítávání není nemorální ani ilegální. Budou si pro mě teda muset přijet do Buenos Aires, protože už se všechno rozvolnilo tak, že nedržím pohromadě a ocitl jsem se na vozíku?
Taky bych mohl umřít za dusné noci při tanci ve sklepní putyce u přístavu, když se kolem mě bude rozpálená Hispánka obtáčet jak anakonda.
No a co?

Tyto postřehy o tangu je třeba mít na paměti:
Je to vertikální vyjádření horizontální touhy. Zrodilo se coby vyjádření žádostivosti, toužení, vášně, osamělosti a jakéhosi vnitřního rozporu. Žije si coby tanec vyrůstající z duše a setkává se s tancující duší někoho jiného.

O tangu se často hovoří coby o tříminutovém románku, ale jde o vzájemnou výměnu blaha, smyslového blaha, aniž by docházelo k intimnostem. A věčná pravda zní: na tango musejí být dva.

Při tangu o svých citech nehovoříme, při tangu své city tančíme. Z tanečního parketu se stává plátno a z našich srdcí malířské palety. Nohy a těla malují ráznými tahy smyslové emoce. Tady trocha touhy a sem máznout smutek, a tango ožívá.

Tango tančíme proto, že v sobě skrýváme nejedno tajemství. Je to jasné?

Nejde o sbírání známek ani o golf. Tango nepopisuje ani život v domově pro seniory.
Kamarád se mě zeptal, jestli to s tím svým zanícením pro tango nepřeháním.
„Tango? Ve tvém věku? Jestli ti nepřeskočilo...“
Možné to je. Někomu to připadá hloupé. Jinému jako úplná komedie. A pro mě je to vážná věc.

Chcete vědět, jak se to má doopravdy?
To machovské holedbání se, které tady v souvislosti s tangem předvádím, zastírá obyčejný strach.
Já se děsím toho, že stárnutím se život jaksi smrskává.
Bojím se nudy, která nastane, když se nebudu nic nového učit, když nebudu chytat příležitosti za pačesy, když nebudu tak či onak riskovat a o něco usilovat.
Bojím se, že se tu budu pohybovat jako starší turista a divák, který svět jen zpovzdálí pozoruje, ale nijak se nezapojuje.
Bojím se umírání, které se uvnitř nastartuje, jakmile vstanete od rozehrané hry a jdete se posadit do čekárny, odkud už vede jen poslední cesta.

Tak to ne. Nikdy!
Stojím o jiskřivé potěšení z nejistoty, která přichází, když zkouším něco nového, co vyžaduje zapojení veškerých mých rezerv a představuje výzvu pro mé ego, mysl i tělo.

Před týdnem mi umřel výborný kamarád.
Zemřel ve spánku, říká se tomu zemřít „poklidně“. Žil dlouho a užil si taky poklidné penze. Všechny osobní věci měl srovnané, v suterénu a garáži pěkně uklizeno, žádné dluhy a „nedodělky“ po něm nezůstaly.
Obdivuhodný, uspořádaný konec.

Jenže nic pro mne.
Já teď chci tančit tango.
Dokud to půjde, chci na každou tancovačku.
A pak... a potom... si po posledním elegantním tangu spokojeně sednu... a umřu – prostě proto, že další tanec už mě čekat nebude.
U jedu, Argentino.