Pět smyslů a emoce
Zdravý člověk má 5 základních smyslů. Každý smysl zprostředkovává vjem, který může ovlivňovat emoce. Čím více jsme vnímavější ke svým smyslům, tím více si můžeme užít emoce, které jsou v tangu jejich prostřednictvím stimulovány. Některé smysly jsou u mnohých tanečníku pro tanec málo významné (např. chuť), jiné zase životně důležité (např. hmat, nebo sluch při tanci na hudbu nebo na nějaký zvuk). Existují však cvičení pro rozvoj vnímavosti, jejichž cílem je například tanečně vyjádřit chuť. Výsledky takových cvičení mají velmi pozitivní dopad na taneční růst. Ačkoliv je žádoucí zapojit do tance co nejvíce smyslů, někteří lidé si uměle navozují určité handicapy i mimo rámec cvičení a často zavírají oči za účelem zvýšení vnímavosti ostatních smyslů. Na milongách je to sice nežádoucí, ale oslabením jednoho smyslu se posilují ostatní, které pak mohou navozovat hlubší prožitky. Vyřazením některého smyslu se tedy neztrácí schopnost tančit a v mnoha případech nemusí docházet ani ke snížení kvality prožitku. V Buenos Aires navštěvuje mnoho slepců kurzy tanga, účastní se milong a bývají jedni z nejohleduplnějších tanečníku. Existují i milongy určené především pro slepce. Citelnější ztrátou pro tanec jsou poruchy hmatu. Tento smysl poskytuje velké množství informace s velkou dynamikou, od vnímaní bušení srdce partnera až po tlaky na hranici pevnosti kostí. Lidé s touto poruchou mohou tančit také velmi dobře a bez problémů, pokud se nedostanou do situace, která pevností některé kosti hraničí. Bohužel snížená vnímavost svádí k velkým, energetickým a špatně kontrolovatelným pohybům. Smysl chuti a čichu je v tanci většinou opomíjen nebo se projevuje nevědomě. Naopak sluchu se přisuzuje v tanci až přehnaná důležitost. Tančit se dá dobře i bez hudby na jiné než sluchové podněty.
Tělesné handicapy
Na rozdíl od poruch smyslů, tělesné handicapy v prožitcích tanga nemusejí mít tak závažný dopad. Stejně jako se člověk připoutaný na vozík může účastnit olympiád, může bez výrazných omezení tančit tango. Plnohodnotně s někým, kdo není na vozíků nebo s určitými omezeními vzájemně mezi vozíčkáři. Zatímco při tanci mezi zdravými lidmi lze ošidit všechno od komunikace až po techniku, tak při tanci s vozíčkářem je tolerance v technice téměř nulová. Vozíčkář je 100% závislý na funkčním objetí a komunikaci, v jakémkoliv uvolnění, které není na místě se ztrácí. Komunikace prostřednictvím objetí je nejdůležitějším prvkem v tangu a bez jeho zvládnutí není kam pokračovat.
Tango jako terapie
Tango nelze řadit mezi žádné terapie, ale bylo provedeno několik experimentů v Buenos Aires ve spolupráci s lékařskou fakultou na lidech vážně nemocných, kde tango figurovalo jako motivační aktivita k nějaké činnosti. Výsledky jsou samozřejmě sporné. Jiným projektem s objektivnějšími výsledky je zpomalování účinků Parkinsonovy nemoci. Zatím nejúčnějším prostředkem je pohyb a tango je v tomto ohledu velmi dobrým důvodem zvláště pro ty, kteří se mu v mládí věnovali. Neuvěřitelným zážitkem při tanci s člověkem tohoto postižení je přechod z neustálého třesu (od hlavy až do konečků prstů) k naprostému klidu.
Tango pro všechny
Tango může zažít každý, kdo vnímá. Neexistuje mnoho omezení. Omezením není ani věk. Průměrný věk na autentických milongách v BsAs přesahuje mnohdy i 60 let. Hranice není ani opačným směrem. Jedna z mála dobrých knich o výuce tanga byla vydána jako příručka pro výuku tanga pro děti. Děti sice nejsou schopni chápat tango se všemi důsledky, ale o blahodárnisti technické stránky tanga na vývoj dítěte nelze pochybovat. Existují takové metody výuky, že si děti ani neuvědomují, že se učí tango.